Jaroslav Seifert, český básník, v raném období významný představitel české proletářské poezie a posléze jeden z našich největších básníků poetismu, první a dosud také jediný český laureát Nobelovy ceny za literaturu a po J. Heyrovském, druhý český laureát Nobelovy ceny vůbec. Pochází z chudé dělnické rodiny z pražského Žižkova. Narodil se 23. září 1901.
V mládí Seifert studuje gymnázium, nicméně, studia nedokončí, ještě před maturitou ze školy odchází a stává se novinářem. Ve dvacátých let 20. století působí v komunistickém a avantgardním tisku mimo jiné v Rudém právu, Právu lidu, Rovnosti, Reflektoru, přispívá do Kytice či do Nové scény, společně s K. Teigem patří k mluvčím Devětsilu, jehož je členem (v roce 1922 spolurediguje sborník " Devětsil "). V té době je členem Komunistické strany Československa.
V roce 1929, poté co podepíše společně s dalšími levicovými spisovateli „Manifest sedmi“0 proti novému vedení komunistické strany v čele s K. Gottwaldem, je Jaroslav Seifert ze strany vyloučen, o rok později pak vstupuje do strany sociálně demokratické.
Od roku 1930 pracuje Seifert jako redaktor v divadelní revue Nová scéna, v Panoramě a v sociálnědemokratickém tisku Ranní noviny a Pestré květy. Za druhé světové války Seifert působí v redakci deníku Národní práce, po roce 1945 pak pracuje jako redaktor deníku Práce, v letech 1946-48 rediguje kulturní měsíčník Kytice.
V roce 1946 se Jaroslav Seifert stává členem České akademie věd a umění.
Od roku 1949 se věnuje již výhradně literární práci, zároveň se veřejně občansky angažuje - žádá ve svých výzvách komunistický režim, aby propustil vězněné spisovatele, ve stejném duchu se nese jeho projev na sjezdu spisovatelů v roce 1956. Pro komunistický režim je po celá padesátá léta nepohodlným, ale trpěným kritikem.
Ve druhé polovině padesátých let 20. století Jaroslav Seifert onemocní těžkým onemocněním pohybového aparátu - po dobu nemoci se básnicky zcela odmlčí.
V období tzv. pražského jara Jaroslav Seifert podporuje obrodné síly v komunistické straně, invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 ostře odsoudí - v roce 1969 se pak Jaroslav Seifert stává předsedou Svazu českých spisovatelů, v této funkci zůstává do roku 1970, kdy je svaz násilně rozpuštěn. Do normalizačního svazu spisovatelů Jaroslav Seifert však odmítne vstoupit.
V sedmdesátých letech, s nástupem husákovské normalizace, je Jaroslav Seifert jako literát omezován. Mohou vycházet pouze reedice jeho děl, nová díla vycházet nesmějí. Seifert publikuje mimo oficiální sféru, v samizdatu a v zahraničí, svůj podíl na tomto stavu má nepochybně i Seifertův podpis pod Chartou 77.
Teprve na konci sedmdesátých let začínají Seifertova nová díla opět oficiálně vycházet, nicméně v omezeném nákladu a cenzurována.
V roce 1984 se Jaroslav Seifert stává laureátem Nobelovy ceny za literaturu, cenu však za něj přebírala jeho dcera, kvůli špatnému zdravotnímu stavu.
10. ledna 1986 Jaroslav Seifert umírá
Jaroslav Seifert - literát vstupuje do světa literatury s proudem proletářské poezie počátku dvacátých let 20. století - dokladem toho jsou básnické sbírky "Město v slzách" (1921) a "Samá láska" (1923).
V polovině dvacátých let se Seifert začíná přiklánět k poetismu, jeho básně překypují fantazijními obrazy, je okouzlen moderní civilizací. Mezi Seifertovy poetistické sbírky jsou řazeny lyrický deník " Na vlnách TSF " (1925, v roce 1938 přepracováno jako " Svatební cesta "), " Slavík zpívá špatně " (1926) a " Poštovní holub " (1929).
Třicátá léta 20. století jsou v Seifertově tvorbě obdobím intimní lyriky, jeho básně získávají pevný, strofický tvar, místo dřívější mnohomluvnosti přichází umírněnost - tak je tomu ve sbírkách "Jablko z klína" (1933), " Ruce Venušiny " (1936) a "Jaro, sbohem" (1937).
Jako reakci na mnichovské události v roce 1938 Jaroslav Seifert vydává sbírku " Zhasněte světla " (1938), v době okupace pak vycházejí jeho sbírky " Vějíř Boženy Němcové " (1940), " Světlem oděná" (1940) a " Kamenný most " (1944).
Po druhé světové válce vychází ještě v roce 1945 Seifertova sbírka " Přilba hlíny ", reagující na Pražské povstání, v roce 1954 se Jaroslav Seifert vrací k postavě B. Němcové ve sbírce " Píseň o Viktorce", ve stejném roce vychází i sbírka " Maminka ", o dva roky později, v roce 1956, pak sbírka na motivy obrázků J. Lady " Chlapec a hvězdy ".
